Žije takřka na samotě, v klasické malé buňce. Potkáte-li ji ve městě, jistě Vám bude připadat jako běžná obyvatelka našeho města. Potkáte-li ji však při procházce lesem, něco podobného Vás ani nenapadne. Paní Marii Klepačovou totiž na jejích cestách krajinou provází stádečko sedmi koz.
"Chovám kozy deset let. Začalo to mou nejstarší, Betty. Vždycky jsem mamince říkala, že chci kozu. A teď jich mám sedm." směje se paní Klepačová.
Ze šesti samic letos 4 dávají mléko. Další dvě jsou devítiměsíční kůzlata a jeden kozel. Jedna kozička    se jmenuje Jelena Překrásná. Té je šest let. Další   jsou  osmiletá  Tereza,  roční Rozárka a kůzlata jsou holky Orion a Nelinka. Kozlovi Benjimu je také devět mesíců. "Jeho  táta byl supr mazel." upřesňuje chovatelka. Krásně zbarvené kozí dámy prý milují rajčata. A nejen je. Když paní Klepačová  vyšla ven s tvarohovými hřebeny, byla svými svěřenkyněmi ihned zavalena a jako výkupné jim musela hřebeny dát. Na dotaz jaký jsou kozy druh, když  nemají růžky jsme se dozvěděli, že jsou to bezrohé srnčí hladkosrsté kozy. Jejich barva je čokoládově hnědá, některé mají černé pruhy na hřbetu a na nohách. Jsou mimořádně přítulné a přátelské.
"Chovám kozy volně, nemohla bych je mít uvázané. Kdybych je uvázala, nepásly by se. Kdysi jsem dostala od souseda bílou kozu. Nechala jsem ji volně, ale ona kdykoli viděla nějakého chlapa, utíkala za ním. Tak jsem jí musela uvázat. Ale ona pak zase chodila s hlavou u země, byla nešťastná. Nakonec jsem ji dala jednomu pánovi, který ji má ve velké ohradě a koza je u něj šťastná." dozvídáme se.
Zatímco si nás kozičky zvědavě prohlížejí a pokoušejí se kamarádit s našimi psy, paní Klepačová drbe blaženého Benjiho na hlavě a vypráví.
"Koza nosí mládě pět měsíců. Šest neděl před porodem už nedojí, mléčná žláza se stáhne. Asi den před porodem se žláza nalije a to je známka blížícího se porodu. Mládě je dva měsíce kojeno a dospívá v šesti měsících."
Zatímco posloucháme, neodoláme úsměvu, když se jedna z koz pokouší vylézt na kapotu auta. Dřív prý lezly až na střechu, to se ale musely odnaučit.
Paní Klepačová své kozy miluje. Je to znát v jejích gestech, v mimovolném hlazení kozích hlav i v pohledech. Že se v její péči mají nadmíru dobře, o tom  není  pochyb.  Mimo  tento  druh zvířat však paní Klepačová chová i mnoho dalších. Nyní její zvířecí rodinu tvoří tři psi,  sedmero včelstev, králíci a dva kocouři. Dříve chovala i kachny, slepice, husy a brojlery. Na  všech zvířatech je znát, že svou paní milují.
Popíjíme čerstvé kozí mléko, ochutnáváme domácí sýry a divíme se, že nejsou - jak se říká - nepříjemně cítit kozou. Paní Klepačová nám vysvětluje, že když jsou kozy chovány volně        a ne v malém chlívku, tak jejich mléko cítit téměř není. Navíc je mimořádně zdravé, neboť       obsahuje kromě dalších enzymů i koenzym Q, který působí při léčení rakoviny nebo i tuberkulózy. Musíme dodat, že je i mimořádně dobré. To bude určitě tím, že v něm není žádná chemie     a kozy, které jej produkují, jsou chovány s láskou, volně a dá se říct, že i ekologicky.
Čas běží a my se pomalu loučíme. Paní Klepačová nás jde kousek vyprovodit… a její stádečko sedmi krásných koz samozřejmě s ní. Dokonce ve dvojicích! Tak sem, na tohle místo, se určitě ještě vrátíme.